Místní potok v Kardašově Řečici jsem se poprvé pokusil sjet v roce 1998 . Tenkrát na březích ležel sníh a teplota byla okolo nuly. Mé vodácké znalosti a výbava nebyli nejlepší a tak to byl adrenalin , který by se v létě asi těžko dostavil . Začínal jsem u vlezu do tunelu vedoucím pod silnicí a baráky . Vzhledem k tomu že byl do zatáčky , nabylo vidět konce ani co se v něm skrývá . Byl tam však malý proud a hloubka po kotníky a tak jsem se odvážil vplout do tmy . Za zatáčkou se rozednilo a já vyjel z tunelu do regulovaného koryta navigace . Malé vlny , mostíky a stupně zpříjemnili jízdu . Po ukončení navigačních zdí se začal potok kroutit a vrbičky zasahovat do proudnice . Největší vzrůšo se dostavilo u Vodárny , kde byl drobet větší stupeň s jazykem . Nic moc , ale v kraťasech a beranici drobet nahnal strach. Koupání se nekonalo a u dalšího mostu jsem jízdu radši ukončil . Dál už jsem nevěděl kam potok teče a kde by se dal opustit . Celý počin jsme natočili jako krátký film nazvaný Vodní hovadinky .

 
 Člověk by si řek že to za to nestálo a že už příště takovou blbost nepojede , ale po čase mi začala vrtat v hlavě myšlenka jestli by se dalo jet dál až do sousední vsi kde podle mapy potok ústil do rybníka . Další zvýšená voda přišla v době , kdy jsem měl zlámaný palec na pravé ruce a tak jsem jen mlsně 14 dní okukoval neopadávající vodu . Přišel den sundání sádry , ale doktor ji chtěl ještě týden nechat , prý to ještě není zcela srostlé . Přemluvil jsem ho že budu na palec opatrný a že nebudu nic dělat a ihned z ordinace zamířil pro loď . Cestou na vodě jsem si chladil palec , kterému pádlování očividně neprospívalo . Dojel jsem po několikátém přenášení až k hradbě křovin , která ukončila plavbu předčasně.

 
 Když po čase zase potok tekl , už mě moc nelákal , ale myšlenka zkusit noční jízdu opět zvítězila . Do tmy jsem se vydal s čelovkou , která po 15 vteřinách jízdy přestala svítil . toho si všimnul tchán , který mě přivezl k potoku autem a tak zastavil na dalším mostku a svítil mi dálkovejma do očí . Fakt super , zlatá tma ! Stupeň u vodárny byl za tmy mnohem výživnější , v tichu noci hučel jak nesjízdný jez .

 
Když opět potok tekl , podařilo se mi neuvěřitelné , po třech dnech přemlouvání svolila k společné jízdě moje nevodácká manželka . Pravda dokud jsme jeli městem , klela ať radši jedu , že tu ostudu nepřežije , ale pak už se jen bála jestli ji nenamočím . Opět jsme vše natočili a když se teď po letech uviděla na háčku s Červeným deštníčkem , neudržela se smíchy .

 K další jízdě mě přemluvili děti , bylo totiž parné léto a potok opět tekl . Chtěl jsem původně s nimi jet jen úsek v navigaci , kde je mělko a tak jsem jim ani nedal vestu , navíc jsem kromě svých dvou ratolestí vyfasoval ještě švagrovo kluka . Dětem se líbilo , ale zdálo se jim to krátké a tak mě přemluvili pokračovat i za město . Jenže tady nastal problém ,který jsem si neuvědomil včas . Vrbičky , které se v zimě dají podjet se pod váhou listí skláněli až k hladině . Vzhledem k kraťasům a metrovým kopřivám na březích nepřipadalo přenášení v úvahu . Musel jsem do vody a po krk ve vodě jsem protlačoval loď s dětmi ležícími na dně pod bujnou vegetací . Ke všemu se ještě do nás pustili komáři . Po prodrání křovinami přišel stupeň u vodárny , děti nebylo pro kopřivy kam vysadit a pomyšlení na rozplavbu a následné lovení tří dětí ve věku 3-5 let mě děsilo . Nejradši bych si v tu chvíli a i teď nafackoval . Naštěstí jsme stupínek sklouzli bez problémů a zanedlouho uviděli výstupní místo s nervózně přešlapujícími maminkami . Ani opuštění potoku nebylo zadarmo , tentokrát jsem už do kopřiv musel .

 Nenapadlo by mě ,že se na potok ještě vydám , ale kamarád který se nebojí vzít kameru na vodu mi vnuknul myšlenku na natočení potoku z lodi . Voda 23.1.08 opět tekla a tak jsme se domluvili . Já pádlo a on kamera . Vše šlo hladce až k místům ,kde se musí zatarasené koryto obnášet . Okolí potoka připomíná močál a tak jsem kamaráda nevybaveného neoprenem musel i s lodí táhnout . Plavba skončila opět u hradby křovin a my se museli vydat hledat silnici přes les . Takové houbaření s lodí , jenže v lednu nic neroste . Nevěřili by jste , že se může loď v lese i hodit , stačí narazit na širší potok , kde poslouží jako most . S vypětím všech sil jsme dotáhli loď až k silnici s odvozem a po odbahnění odjeli k domovu .

 Celé je to jak ze seriálu „To nikdy nejeď „ a tak se snad už pro příště poučím . Video z akce můžete zhlédnout na adrese http://picasaweb.google.cz/zralok75/ZVody

 žralok