Když jsem se, ještě v době laminátové, rozhodl pořídit svoji první loď, nemohl v inzerátech dlouho najít nic v cenové relaci mých příjmů. Nezbylo než se uchýlit ke koupi takové, co „sjela Niagarské vodopády“. Nakonec jsem narazil na loď za lahev rumu a koupil hned tři. Tchán měl nějaké zkušenosti s laminováním surfového prkna a tak jsme se spolu pustili do renovace.

Ač jsme se snažili maximálně využívat  co dům dal, stejně vycházel materiál na opravy draho. Takže první z renovovaných lodí šla obratem na prodej, aby se pokryly náklady. Zájem byl obrovský. Další dvě  lodě se prodaly ještě dřív , než byly úplně hotové. To mi vyneslo na koupi mé první indiánky z druhé ruky , ale v perfektním stavu. Měla sice úložné prostory, jenže do nich po převrácení zatékalo. Výroba vodotěsného uzávěru byla tedy moje první  úprava .

  Jednou jsem někde na vodě uviděl vodáky s opěrátkem na sedačce a zvonkem na pádle. To jsem samozřejmě musel mít také .

Laminát mi postupně přestával vyhovovat, zejména při akčnějším ježdění dost trpěl. A následné opravy byly vždy vopruz.  Rozhodl jsem se pro změnu a šel do plastu -  Canoah Turismo v lepší výbavě. Velké pěnové výztuhy pod sedačkami umožňují klečet o trochu níž před nimi a tím ještě zvýšit stabilitu. Ostatně mnohé zakoupené Canoahy obrané ( před následným prodejem) o tyto výztuhy se staly v počátcích zdrojem pěny pro mé další projekty.

Čtyřmetrová Plastovka však byla pro jednotlivce příliš těžká. Já navíc často tahal loď znovu a znovu nad jez, abych si ho užil co to dá. A tak, v touze získat lehkou a obratnou loď,  jsem jednoho dne vzal pilku a zkrátil laminátovou Vydru rovnou o metr na 350 cm. Ale ouha! S Vydrýskem to bylo jako poprvé na kole. Musel jsem snížit sedačku až ke dnu, aby se na ní dalo vůbec jezdit. I přesto bylo nutné celou dobu na vodě vyrovnávat každou vlnku, což se lehko řekne, ale po pár pivech těžko udělá.

A tak jsem se rozhodl vyrobit si z laminátu loď na míru. Sice stejné délky jako Vydrýsek, ale bachratější, tvarem podobnou mé plastovce. Tentokrát se už pokus vydařil. Následně jsem ještě otupil špice a získal konečných 333 cm na délku. Jízdní vlastnosti skvělé, ale ten laminát! Po každé vodě šup do dílny a odstraňovat následky mé odvahy resp. nešikovnosti. Tak nějak vznikl Macík.

Měl jsem tedy lodě dobrých tvarů, ale pořád nebyl uspokojen. Plastovka těžká a laminátka křehká. Mé  problémy vyřešila paradoxně až havárie. Cestou z Hameráku  se Canoah utrhnul ze zahrádky a po krátkém letu roztrhl vejpůl o protijedoucí auto. Střed lodi byl na hadry ale špice OK. A tak mohlo konečně začít uskutečňování mého snu: krátká otevřenka z plastu. Hned druhý den, nemaje co ztratit, jsem loď přeřízl vedví a začal shánět informace o vaření plastů.

 Kamarád měl nějaké zkušenosti se samovýrobou bazénu a tak jsem šel k němu pro radu. Následně tahal rozumy i od živnostníka, co se živil vařením nárazníků. A po zjištění, že kutil i profík to dělají prakticky stejně, jsem se do toho pustil sám.

V Americe se hromadně jezdí na plastových OCéčkách a to byl vždy můj sen. Jejich cena tam není nijak závratná, ale po započtení dopravy do Evropy rapidně narůstá, takže pro mne nebyla žádná naděje na koupi. Snad ani po výhře ve Sportce. Nezbylo mi tedy nic jiného, než při svých dalších projektech experimentovat se zkracováním různých lodí podomácku.

 Po mnoha omylech a přestavbách jsem dospěl k ideálnímu vytunění turistických  lodí pro mé potřeby.

Časem jsem dospěl do stadia, kdy se můj pohled na vnitřní výbavu kanoe velmi liší od seriově vyráběných lodí. A to i těch, které jsou určeny na rodinou turistiku. Tudíž první co s lodí udělám je, že všechno musí ven a stavím přesně podle svých představ.  Ono udělat kvalitní pevné klečení či sezení do lodi není takový problém. Horší je udělat univerzální kéňu , kde by vnitřní výbava nepřekážela při turistickém  posezu , ale byla přitom dostatečně funkční i na divočejší vodě .

Postupně se u nás strhla vlna následovníků. Někteří experimentovali po mém vzoru se zkracováním , jiní k tomu přidali i rozšiřování  či dokonce úplnou přestavbu tvarů plastových lodí . Do toho ještě laminátový kouzelník Chobotničák, jenž dokáže po pečlivém prostudování tvarům amerických OCéček vyrobit perfektně se chovající lodě.

 A je tu zatím poslední dějství. Nová naděje na pořízení originálního OCéčka mi svitla, když si Kmocháček nechal odvážným nákupem v Anglii poslat takřka netknutou ojetinu. Obdobně  Typík zakoupil za též slušný peníz novou skořepinu a vnitřek už postavil sám. Obratem následovalo několik dalších originálních OCéček přivezených do Čech, které jsem si mohl otestovat na OCMánii 2012. V žádné lodi jsem se však nevzhlédl, každá měla nějaké mouchy. Až když firma Robson začala vyrábět plastovou verzi OC1 Homes a dokonce si ho v HGsportu pořídili jako tesťák, našel jsem konečně tu pravou. Na novou loď bych asi nikdy neušetřil. Ale díky vstřícnosti a nadšení Vojty Jančara se k nám z Robsonu dostalo pár nových skořepin na OC za velmi výhodnou cenu a to jsem už neodolal  a jednu si pořídil. Ihned udělal rozsáhlé změny ve tvarech i výbavě lodi a splnil si tak svůj velký vodácký sen.

Moje manželka z takového planého utrácení „za blbosti“ ale moc radost nemá a s rodinnou dovolenou to letos vypadá bledě. Nejspíš pojedeme někam na lodích , těch máme doma víc jak dost.