V březnu většinou sedím za pecí  a čekám , až začnou tát sněhy , nebo je naopak obleva a já si užívám  jízdu za zajímavých stavů z tání . Letos už většina sněhu odtekla než jsem se vzpamatoval a tak oteplení využívám sjetím potoku  Smutná  za téměř minimálního stavu . Je sice nádherné počasí , ale dost to drhne , i přesto si zajímavý potok užívám , jen ten nízký stav je smutný jako název potoka .

Po dojezdu začíná pršet a prší i celý následující den .Večer už píše kámík , jestli nevyrazím na Vydru , která pěkně nastoupala . Bohužel mé koleno po operaci ještě nedovoluje dlouhé klečení a tak odmítám . Ráno po dalším intenzivním nočním dešti se slzou v oku sleduju vodočet  Vydry ale pak mi pohled sklouzne na vodočet Řečičky . Je to sice jen taková místní strouha co nad ní nikdy nepřemýšlel ani Vojta Jančar , ale má vzácnou vodu .Po  krátkém telefonátu s Fricíkem vyrážíme do deštivého dne na vodu , kde o většině toku  netušíme , jak vypadá . Krátké úseky máme předem prohlédnuté , ale zbytek může být zarostlá katastrofa .

Obtížně se soukáme do přes zimu sraženého hydra a už nasedáme pod hrází  Otínského rybníka . Ze začátku si  užíváme  meandrů v divočině . Zakrátko však  vjíždíme do vsi a čeká nás několikateré přenášení nízkých mostků , tunýlků  , stavidýlek , trubek  a ploty zataraseného koryta . Najdou se , ale i pěkná peřejnatá či úzká místa , jen zastavení je obtížné v korytě užším než délka lodi . Ze začátku se snažím otočit loď proti proudu a zastavit , ale po několikátém zaseknutí lodi napříč potokem o břehy  radši volím ladné vyskočení do koryta . No po té operaci zas tak ladné ne .  Naštěstí je většinou tak po kolena vody a mírný proud dovoluje takto řešit zastavení před překážkou . V jednom peřejnatém  místě poprvé přichází na řadu i pila pro odstranění trnitého křoví trčícího v nejužších místech sjezdu . Po podjetí hlavní silnice na Kunžak je již jízda plynulejší , ale v navigaci .  

Ihned jak opouštíme Otín  začíná nudná rovná strouha až  do Jindřichova Hradce . Vjezd do Hradce však připraví lahůdku v zahrádkách rodinných domků . Jeden nízký můstek za druhým s odstupem cca 10 m a podjet se nedá téměř žádný  . Když překážková dráha v zahrádkách skončí , začíná běžná potoční zábava v pěkně tekoucím korytě . Počet  zátarasů je v normě a na některé vyzrává pila .  Cestou podjíždíme podivnou lávku  sloužící jako  akvadukt vedoucí vody z kanálů do čističky  , pak nás ještě překvapuje  lampa veřejného osvětlení trčící z koryta  . Míjíme Malíkovský rybník ( zvaný též Smradlák ), který má hladinu  tak metr nad námi  a přes tenkou hráz místy přetéká voda k nám do potoka . Ještě nás překvapí Římský most za nímž je kaskádka zdánlivě připomínající Toušickou v mírné formě .  Nakonec po 6 km jízdy trvající 4 hodiny vjíždíme do Nežárky . A pak , že ten březen nebude stát za to .