Vydávám se do fabriky na výrobu lodí, kde na mě ve vysoké trávě čeká překvapení ve formě dvou hodně nezdařených pokusů o upečení Agary z již dříve použitého plastu. Bohužel v Čechách nedokázal nikdo plast dostatečně jemně nadrtit a hrubší zrno se špatně natavovalo ve formě. Tím vznikl sice zajímavě hrubý povrch s kropenatou barvou, ale také četná slabá místa a díry. Nějak nahlas zvažuji, jestli ta spousta práce za to stojí. Nepomáhá ani narážka pracovníka, že takovou loď nikdo jiný nemá. Ono to totiž platí o všech mých lodích. Nakonec si přeci jen domů přivážím obě lodě s tím, že v nejhorším případě budu mít pořádně velký truhlíky na kytky do zahrádky.

Po pár dnech přešlapování okolo lodí se přeci jen pouštím do první z nich. Největší díry na palubě plánuji převařit záplatou. Napřed ale vyřezávám nepravidelné ostré okraje, čímž vznikají trojúhelníkové otvory, které vůbec nevypadají špatně. Na klidnou vodu dobře použitelné, ale já raději peřejky a to by do lodi dost zatékalo. Pochybuji, že by můj háček pravidelné oplachování svých nohou ocenil, a tak je podkládám pěnou namísto náročnějšího vaření záplat. Většina použité pěny jsou zbytky z předchozích výrob klečení. Spolu s použitím části ráhna windsurfingu jako šprajcu a starých sedaček podtrhuji recyklační původ lodi. Vařím viditelné díry v bocích a dně a provádím první zkoušku těsnosti napuštěním vody dovnitř lodi. Jejda to není loď, ale kropáček. V hrubém a strakatém dnu nebylo vidět spoustu malých dírek, jak po zásahu brokovnicí. Pověsit loď ke stropu skleníku, tak mám nádherný zavlažovací systém.

Mravenčí práce s označováním a vařením dírek začíná, ale nakonec vítězím a zbývá jen vymyslet lodi jméno. K tomu se přímo podbízí složení slov recyklace a Agara.

Tak takhle vznikla Recygara – loď, co nikdo nemá se jménem, na jehož zadání google odpovídá: „Měli jste na mysli: CYGARA?“